Bohatí a namyšlení, 1.kapitola

21. prosince 2013 v 12:32 | Wendyss |  Bohatí a namyšlení

Kraťoučká (ale první) kapitola je na světě. Je to něco jako seznámení. A omlouvám se samozřejmě za svou neaktivitost. A nebojte se - o bohatých a o namyšlených to bude později. Jak jsemm řekla, seznamovací část :-)



Upila jsem si znovu z čaje. Znovu jsem se zadívala na moře na kterém teď proudili vysoké vlny. Vzpomínky se mi točili kolem hlavy, ale ne a ne si vzpomenout, jak to bylo dál. Kruci! Zabil se tam můj nejlepší přítel. Přítel, prostě přítel jako kamarád. Surfování mu šlo skvěle, až když ho jedna osudná vlna shodila z prkna... Doteď se tam někde v moři toulá, nenašli ho. A je mrtvý. Opravdu, opravdu to byl jen kamarád. Ale nejlepší. Nic jsem k němu necítila, kromě přátelství. Ovšem teď, když umřel, jsem si uvědomila, že je to jinak. Jsem sice bohatá, krásná (ale ne namyšlená) ... Ale už nejsem šťastná. Asi jsem ho milovala celou tu dobu, jen jsem si to nepřipustila. On mě taky. Ale já s ním chtěla být jen kamarádka... Kdyby jsem na to přišla dřív, alespoň by se o tom mohl dozvědět. Mám chuť do těch obrovských vln skočit tako, zabít se, nežít a být s ním. Mrtvá bych ho určitě někde našla. Ať už je kdekoliv. Jenže proč to já hloupá neudělám? Jsem zbabělá. Jeho smrt mi znížila sebevědomí, což mu ale nehodlám vyčítat. Zasloužím si kvůli němu trpět. Slzy se mi kutálely z obličeje a dopadly až na můj svetr. Zazvonil mi mobil. Chvíli jsem ho nechala zvonit, a užívala si příjemnou hudbu, tak jako to dělám vždycky. Poté jsem ho musela zvednout. Ozvalo se jen chladné dýchání, velmi těžké dýchání. Vzdychání.
"Haló?" zašeptala jsem. Člověk však dále jen vzdychal. Těžce vzdychal. Poté vydal něco jako sténání.
V tom mě ovinul chladný vítr. Okna zavřená, dveře zamčené. Z kama to jde? Přestala jsem se soustředit na telefonát a začala se bát. Ale když jsem si znovu uvědomila, že telefonuju, vypla jsem to. Chladný vítr ustál. Vše bylo zase normální. Ale ucítila jsem, že se pořád bojím. Tady se děje něco velmi divného...

* * *

Seděla jsem venku na houpačce a přemýšlela. O něm... A taky o tom... Všechno se mi to začalo spojovat dohromady. Přemýšlím o Alexovi, zazvoní mi telefon... Nic. Slyším jen tiché vzdychání, pak ten silný, studený vítr, mobil vypnu a všehno je zase v pohodě. Byl to snad on? Jeho... duch? Co když se skrývá v mém domě... Co když je to ale jen halucinace? Z přemýšlení mě vytrhne hlas. Mužské šeptání. Rozumím v něm jen jedno: ... v tvém těle.... a předtím slova: ...můj duch... Začala jsme si to dávat dohromady. Můj duch v tvém těle. Alexův duch v mém těle... Alexův duch se skrývá v mém těle! Já jsem v telefonu slyšela Alexe... Jak vzdychá. Slyšela jsem svého ducha... Svého anděla. Svého anděla strážného, který se skrývá v mém těle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 22. prosince 2013 v 13:48 | Reagovat

Páni, tak ten konec je fakt WOW!!! Těším se na další kapitolu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji, že jste tento blog navštívili a určitě se někdy zase stavte :)